Bristká autorka Natalie Crick studuje na univerzitě v Newcastlu. Její básně byly opakovaně nominovány na cenu Pushcart Prize, ocitly se v užším výběru pro mezinárodní cenu Anthony Cronin International Poetry Award 2018, získala ocenění Hippocrates Open Awards za poezii a medicínu a jednou básní se účastnila i finále soutěže PBS & Mslexia Women’s Poetry Competition 2018, kterou hodnotila Carol Ann Duffy. Nataliin micro-pamflet, Lullabies, publikoval Bitterzoet Press (Brighton, 2018). Letos byla jedna z Nataliných básní oceněna v soutěži Verve Poetry Festival 2020 a byla oceněna druhou cenou v Newcastle Poetry Competition 2020. Básně Natalie jsou obsaženy v knížce „Co-Incidental 5“ (Black Light Engine Room Press. 2019). V současné době je rezidentkou ve Wellcome Center for Mitochondrial Research na Newcastle University. Společně s Natalií Nera je spolueditorkou serveru


It has been a meatless season and
a muted harvest.
Dead fruit warps from the trees.
We watch it like something forbidden.

The bald mice I found
in the cellar this morning
linger like grease smears
even after Sister drew the dead things out.

Absence in this house is
curdled in sour milk.
I see you looming
when the moon is most pale

and fog lifts from the cornfield
with shallow breath.
You’re dark,
like a shadow on a lung.

You always call out
when you are near,
follow Sister around our bare house
running cold fingers along the kitchen counter,

dragging the night behind with your thin wrists
into the attic room, spreading your smell and
searching for children to cull
from their beds like weeds.

I remember when she and you
spent hours together in that beautiful, lonely
room before everything you touched
bled or grew strange.

Tonight thrushes are shuddering
into a sky heavy with rain
that will fall like bells
upon husks of wheat,

stirring the quiet hum of pollen.
God Himself must be
weeping up there in heaven
condemning us once again. 

I see you looming, dark.
The room echoes into itself.
Sister hollows
like an old animal bone,

laces fingers over deep scars and
begins to clean the sink.
She lights a black candle on her tongue,
childhood closing around her face like a fist.


Early summer,
                      the pear tree flutters with weak, white blossom.

Blousy blooms spill
                      royal and seductive over hot stones where

I broil in the blood and dirt,
                        splayed out on the lawn abusing the tulips.

A woman appears, carrying roses. Her face
                         floats to the surface of the pond like a ghost coming into our lives.

The house stands. It peels at the walls,
                          a huge terrible fruit dumb to all questions.

I peer through the windows
                           keeping myself secret

looking for her face singing the same song
                          some happy-ever-after in the dark sweat of summer.

Moths are climbing to the light.
                        They starve for sun. See how they rise

high above the rats
                           crunching on bones, listening and waiting.

I imagine them eating the house
                          ripping her milk thighs like meat,

swallowing up her laughter, her teeth and
                          hiding her under the stairs.

The sky is falling down on me,
                           empty and azure as a Chinese mountain.

My wordless fears remain.
                          I can taste the rasp of loss.

The sun sets and hurts. I sit alone on the steps
                                          hoping something might find a way back in,

dream of her return.


We fashion a memorial to our daughter
dead a year this fall:
a heart-shaped plaque, a card with her name.

On this dark day
we try to grow her again.

We make sacrifices:
-the lung is my brother’s, still warm
-this eye: it is myself
-Grandad’s heart is here, industrial red
-I slice off his shaking hands for her too
-we have a scapula
-a bit of hip bone
-a lip
-I sop up the blood, rinse out my mouth

her face is stitched from the cheeks of her sisters,

but it is growing paler and paler.

We bury each in slow light against
shrivelling roses budding black, but
she is still missing some parts.


The young moon is eating my throat.

I threw grains
to the Gods who pass over the snow
because they feed on beginning.

The lamb thaws beside the ewe
bloody, breathing.

I cut everything that grew,
slaughtered a lamb
and salted it’s bright meat,

built the dark room where
it breeds.

Their houses and
their fields, their

all burnt.


On rainy days
I give myself permission

to touch the glass
and see your remains:

tissues,  shadows,
all that is left of you

dancing with ghosts
over dark hills.

When I stand in your old room
I feel so sad, I masturbate,

your tiny hands trembling
away at my throat.


Outside, the lightning was swift;
a sudden rain against my skin,
blurring your features into a single gash.
The grey weeds
that spread and withered the yard
where you buried your black thoughts
have gone yellow.

Our laundry is hung out as open and raw
as strips of new skin.
You sunbathe on the porch
like a corpse,
your mouth a blood plum against
the ruin of your face,
your body quiet as our empty house.

You have acquired a coldness
I know
but not enough
to own.


A storm vexes the beach.
Sand pelts my skin,
rain bullets drop from puddles of sky,

every cloud a possibility of war.
Fresh winds clamour the hills,
the surf rolling into truths.

We vanish softly on foot,
linger in the settling darkness and shiver.
Bereft, the Gods weep.        

The dead are like upended houses
growing out from the sands,
the unknown grey tides.

Dusk drifts into rain
on a yellowed window pane.

they open their mouths.


I too am alone in the world.
The egg birthed a life,
lips hushed, lilac chilled.
When I turned away,
you paled into mist.
You are too small for this world,
but not small enough to be forgotten.
I want to feel
the warm milk of your smile.
I want to see your reflection
in the moon’s mirror, polished like spring bones.
I want to hear the light ribbons of your
breath; a hollow song, doused in sleep.
But most of all,
I want to catch your
life’s secrets crawled up out of the sea.
They will echo in my solitude,
each little mystery welling up from your soul.
Through the storm
I listen to the sea’s clamouring jaws
her mouth awash with children.
My love for you is floating,
rising, to the centre of my being.
My girl: sailing in a boat of stars.  


The winds have changed.
Our drowned trees lean together, estranged.
Crows flare into dusk. The sky sours and
fallow fields melt into the hours,
lie quiet under the waxing moon.
As midnight tolls
our voices trip off the eaves, trick the light
in strange, lost raptures,
dust of cornstalks lifting into the black,
grief, like stars, the night might devour. 
One day you will remember:
the aroma of mulch and dread, December,
the funeral hymn,
and you will turn away from it, in sin. 


Pine limbs sleep
silent under snow.
Cattle low like preachers.

The dead listen.
Shrouded by cornstalks
they stand enrapt.

I light a candle and watch the smoke curl
until it twists into moths:
they whisper before they leave for good.

It is ink-black and the room has tightened.
I am disturbed by your absence,
numb as a berry fallen in snow.
I hear the tide of the corn,
the last dull vowels of the dreamers.


Acknowledgements and thanks are due to the editors of the following publications in which some of these poems first appeared: Bare Fiction, Lighthouse, New Welsh Review, The Manchester Review, Marble Poetry, The Interpreter’s House, Porridge, Allegro, The Stony Thursday Book, The Honest Ulsterman, Atrium, Poetry Salzburg Review, The Manchester Review and The Lonely Crowd.

Překlad: Natalie Dunn


Byla to neplodná sezóna
s tichou sklizní.
Uchřadlé ovoce se hrbí na stromech.
Je pro nás něčím zakázaným.

Ty holé myšky, které jsem
dnes ráno našla ve sklepě
jsou jako mastné šmouhy, co nejdou odstranit,
i když ty mrtvolky sestra už vytáhla.

To, co v domě chybí,
se zdrclo ve zkyslém mlíce.
Vidím Tvůj obrys,
když je měsíc nejbledší

a mlha se zvedá z obilných polí
jemným nádechem.
Jsi temný
Jako stín na plicích.

Zavoláš pokaždé,
když jsi blízko.
Chodíš za sestrou po našem holodomě,
chladnými prsty jezdíš po kuchyňské lince,

vláčíš svými útlými zápěstími noc za sebou
až do podkroví, tvá vůně je všude, a
ty však hledáš děti, které vyrveš z jejich
postelí jako plevel.

Vzpomínám, jak jsi s ní
trávil společné hodiny v tom krásném, opuštěném
pokoji, než všechno, čeho ses dotkl,
vykrvácelo nebo se pokřivilo.

Dnes večer se drozdi chvějí
až do nebe, které tíhne deštěm,
co spadne jako zvony
na lusky pšenice,

rozvíří tak tiché hučení pylu.
Bůh sám musel snad
plakat tam nahoře v nebi,
aby nás odsoudil zas a znovu.

Vidím tvůj obrys v temnotě.
Pokoj je sám sobě ozvěno.
Sestra je dutá
jako stará zvířecí kost,

proplétá prsty nad hlubokými ranami a
a pouští se do drhnutí dřezu,
rozvěcuje černou svíci na svém jazyce,
její tvář svírá dětství jako zaťatou pěst.


Začátkem léta,
                      Na hrušni se třepotají křehké bílé květy.

Květy jak košile se rozlejí
                     Vznešené a svůdné na rozpálených kamenech, kde

Zuřím v krvi a špíně,
                        Natažená na trávníku urážím tulipány.

Náhle se objeví žena, růže v náručí. Její obličej
                         Vystoupí na povrch rybníku jako duch, který vstoupil do našich životů.

Dům stále stojí. Stěny se odlupují,
                         Ovoce hrozivě mlčí, otázky bez odpovědí.

Vyhlížím z oken
                           Schovávám se přede všemi

Hledám jejím tvář, zpívám tutéž píseň
                          Něco jako žili štastně, dokud neumřeli, v temném potu léta.

Můry vylézají na světlo.
                           Hladoví po slunci. Vidíš, jak stoupají

Vysoko nad krysy,
                           Které chroupají kosti, naslouchají a čekají.

V mých představách snědí dům
 A rozdrásají její mléčně bílá stehna do masa,

Spolknou její smích, její zuby a
                         Schovají ji pod schodech.

Nebe na mě padá,
                          Prázdné a azurově modré jako čínská hora.

Mé nevyslovené obavy přetrvávají.
                          V krku mě škrábe pachuť ztráty.

Slunce zapadá a bolí. Sedím sama na schodech,
                                        Doufám, že  něco proklouzne zpátky,

Jako sen o jejím návratu.


Upravujeme si pomníček
Své dceři, rok od její smrti na podzim:
Plaketa ve tvaru srdce a přání s jejím jménem.

V tento temný den se
ji snažíme znovu pěstovat

Obětujeme mnohé:
-plíce, ještě teplá, patří mému bratrovi
-to oko: to jsem já
-je tu dědovo srdce rudé jako lak
-Uříznu pro ní také jeho třesoucí se ruce
-máme i lopatkovou kost
-a kousek kyčle
– rty
– nasaju krev, vypláchnu si pusu

Její obličej je spíchnutý z tváří jejích sester,

Ale bledne stale více a více.

Pohřbíme je všechny v  pomalém světle
u vadnoucích růží s černým okvětím,
ale pořád jí něco chybí.


Mladý měsíc ujídá z mého hrdla.

Hodil jsem zrní
Bohům, kteří přinášejí sníh,
protože se pasou na začátcích.

Jehně taje vedle ovce
Zkrvavené, dýchající.

Pokácel jsem vše, co rostlo,
porazil jsem jehně
A nasolil jsem jeho světlé maso,

Postavil jsem temnou komoru, kde
se množí.

Jejich domy a
‘jejich pole, jejich

všechno shořelo.

Web vyrobili ve