Adam Borzič (narozen v r. 1978 v Praze) je básník, psychoterapeut, překladatel a také šéfredaktorem prestižního literárního obtýdeníku Tvar. Je autorem pěti básnických sbírek. V roce 2014 byl nominován na cenu Magnesia Litera. Jeho básně byly přeložené do polštiny, angličtiny, rumunštiny, chorvatštiny, srbštiny, ruštiny, slovinštiny a portugalštiny.
Adam Borzič (born in 1978 in Prague) is a poet, mental health therapist , translator as well as editor-in-chief of the prominent literary bi-weekly Tvar. He is the author of five poetry collections. In 2014 he was nominated for the Magnesia Litera literary award. His poems have been translated into Polish, English, Romanian, Croatian, Serbian, Russian, Slovenian and Portuguese.
Adam Borzič (geboren 1978 in Prag) ist ein Dichter, Psychotherapeut, Übersetzer und auch Chefredakteur der renommierten Literaturwoche Tvar. Er ist Autor von fünf Gedichtsammlungen. 2014 wurde er für den Magnesia Litera Award nominiert. Seine Gedichte wurden ins Polnische, Englische, Rumänische, Kroatische, Serbische, Russische, Slowenische und Portugiesische übersetzt
Už od Berlína chceš napsat báseň tak prostou,
že opakuješ snad posté slova jako všednost, přítomnost, rybíz…
Čteš si své zápisky v mobilu, jehož displej je poněkud zjizven,
což ti teď přijde příhodné. Čteš v nich, že čas nevrátíš. Není totiž
kam ho vracet. A tak tehdejší smutek je už provždy jen ozvěnou,
která propadne velkým sítem na nudle, zatímco ze zdi dál
visí naběračka, a obloha je šedá, a schody se zdají vést do pekla,
ale nevedou. A tak otevřeš dveře, porážka smyslu zmizí,
zůstane jen truhla a na ní tulipány.
Myslels na básnické scény,
a jsou to tvé nové noční můry, tvé milostné básně
pro vícero mužů a jednu ženu, aktuální jen pro tu polyamorii,
ale k té se veřejně nepřiznáš, a tak jsou to noční můry,
které se slétávají na profesorovu lysou hlavu,
pár dní potom, co mu zrušili v rozhlase pořad,
čímž jsi nyní vinen i ty, a teď tě ještě musí uvádět.
Divným okem chvíle leze hmyzí marnost a všechna ta láska
cítí se být ohrožena zdvořilým zájmem
publika třeba v Berlíně…
V noci pak sám sobě šeptáš:
Přicházeli ke mně
A dveře otevírali
A dveře zavírali
A opakovaně se ptali:
Co chceš? Co chceš?
A jejich hlas zněl jako hrom ve spižírně,
jako hrot v mokrém písku.
Vítr nervozity už naštěstí spí. Je listopad.
Berlín si nechal říjen pro sebe, i s krásnou Terezou
a krásným Janem, i s krásným černochem na recepci,
který si v padesáti vzal Čecha, jenž nemá rád krajany.
Teď je konečně listopad. Měsíc prostoty. A tak i měsíc radosti.
Daleko za tebou zůstaly básnické scény, osiřely jak maják na ostrově
v rozbouřeném severním moři. Židle jsou prázdné, stolky u stěny,
záchody svítí naprostou čistotou. Klid.
A tak ti dělá radost opravený kohoutek v kuchyni,
několik skvělých básní, které si dnes přečetl,
rozhovory s Olgou a Ivanem. A samozřejmě
chůze. Někdy pokorná a jindy sebejistá,
tu mírná jako vrásky na Ivanově tváři,
tu kouzelná jako noc plná žlutého tabákového listí
na chodníku a námořnických jablek,
které jsi ukradl ve snu.
A pak ses tomu smál.
Since Berlin you want to write a poem so simple,
That you repeat for a hundred times words like banality, presence, black currant…
You read your notes in your mobile; its display is somewhat scarred,
Which now seems to me fitting. You read in them you cannot turn back time. There is nowhere to return it. So the sadness of the past is forever only an echo,
Falling through a large sieve like a noodle, while the ladle still hangs
On the wall, and the sky is grey and the stairs look they lead to hell,
But they don‘t. So you open the door, the defeat of the meaning disappears,
Only a chest with tulips on top remain.
You thought of poetic scenes,
And they are your new nightmares, your love poems
For more and more men and one woman, topical only for the polyamory,
But you won’t confess it publicly, so you suffer from nightmares,
That fall on the professor’s bald head
Several days after his radio programme was cancelled,
Which is also your fault, and on top of that, he has to introduce you. .
Through a strange eye of a while, climbs an insect’s futility and all that love
It feels to be threatened with the polite interest
Of the audience, say in Berlin…
At night you whisper to yourself:
They kept coming to me
And the doors got opened
And the door got closed
And they kept asking:
What do you want? What do you want?
And their voices sounded like thunder in the larder,
Like a spike in the wet sand.
The wind of nervousness is luckily asleep. It’s November.
Berlin kept October to itself together with the beautiful Tereza
And beautiful Jan, together with the beautiful black man at the reception,
Who, aged fifty, married a Czech man who hates his countrymen.
Now at last November. A month of simplicity. As well as a month of joy.
Far behind are left poetic scenes, orphaned like a lighthouse on an island
In the middle of the North Sea. The chairs are empty, tables by the wall,
Toilets sparkle with cleanliness. Standstill.
So you are happy about a repaired tap in the kitchen,
Several outstanding poems I have read today,
Interviews with Olga and Ivan. And naturally,
walking. Sometimes modest, other times self-confident,
ever so often meek like wrinkles on Ivan’s face,
ever so often magical like the night full of yellow tobacco leaves
on the pavement, and nautical apples,
which you stole in your dream.
And then you laughed about it.
TŘI BÁSNĚ SVÍTÍCÍ NOCI
Marii Schormové a Janovi Škrobovi
Kdo vytvořil tuto krásu
tančící zdi? / Husté a jasné hvězdy
zachycené v pavoučích vláknech,
okamžiky osamění proměněné
ve svítící prsty, jež mnou přízi
světlené řeky / Přikroč k dílu,
nabádají tě bílí koně,
jejichž hříva očesala zimu
a kteří nyní zraňují ticho
nad košíkem zlatých jablek.
*
Ani červené světlo semaforu,
tak kulaté v této pozdní noci,
jejíž barva má nádech svítiplynu,
a v níž siluety splývají
s hloubkou stínu,
nezadrží pohyb, který budiž
vznešeným gestem
květiny v mracích / Ano,
pouštím se po vodě snu do krajin
pouštních ptáků, kde jejich křik
přivolává pochod dnů.
*
Až sem na kraj vázy města
dospívá melodie noci / Ospalou
mlékem ji naplníš
a její kojící tělo oslní
sloupy na nádvoří. / Odemknout
světlu spotřebuje jen jedno
škrtnutí zapalovače
a hodiny se začnou sypat,
vlnící kouzla zaplaví vzduch
a z noci vyběhne fena
a přeskočí rukou jasu
protkané ostružiní.
THREE POEMS OF THE SHINING NIGHT
For Marie Schormová and Jan Škrob
Who created the beauty
of the dancing wall?/ The dense and bright stars
caught in the cobwebs of spiders’ silk,
the moments of loneliness transformed
into the shining fingers that caress yarn
of the lit up river /Get down to your work,
the white horses encourage you,
their mane harvested the winter
and they hurt the silence
above the basket full of golden apples.
*
Not even the red traffic light,
so round in the late night
with the colour in the shade of coal gas,
and in it, the silhouettes merge
with the depth of the shadow, –
won’t stop the motion, be it
a noble gesture
the flowers in the clouds / Yes,
I head down the water of the dream to the lands
of the desert birds whose cries
calls in the march of the days.
*
On the borders of the city vase,
she finishes singing the tunes of the night / Sleepy,
you fill her with milk
until her breastfeeding body blinds
the columns in the courtyard. / Unlocking
just one strike of a match for
the light
and the hours will be like running sand,
ripples of magic will flood the air
and a bitch will run from the night
and jumps with the hand of the glow
through the woven brambles.
Nejnovější diskuze a komentáře