<! –– stejne vysoke bloky ––>

Ioana Gruia (1978, Bukurešť) žije od roku 1997 v Granadě, kde na univerzitě působí jako profesorka teorie literatury a srovnávací literatury. Vydala romány El expediente Albertina (Castalia / Edhasa, 2016, cena Tiflos) a La vendedora de tiempo (Espuela de Plata, 2013) a básnické knihy Carrusel (Visor, 2016), získalacenu za poezii Emilio Alarcos a El sol en ovoce (Renacimiento, 2011) a cenu mladé Andalusie za poezii. Její básně byly přeloženy do rumunštiny, francouzštiny, češtiny a albánštiny. 

Ioana Gruia (1978, Bukarest) lebt seit 1997 in Granada, wo sie als Professorin für Literaturtheorie und Vergleichende Literaturwissenschaft an der Universität Granada tätig ist. Sie hat Romane veröffentlicht El expediente Albertina (Castalia / Edhasa, 2016, Preis Tiflos) a La vendedora de tiempo (Espuela de Plata, 2013) und Gedichtbände Carrusel (Visor, 2016), Für das Buch Emilio Alarcos a El sol en ovoce (Renacimiento, 2011) erhielt sie den Poesiepreis sowie den des jungen Andalusien. Ihre Gedichte wurden ins Rumänische, Französische, Tschechische und Albanische übersetzt.

Devět básní z Kolotoče

český překlad: olga walló

Nějaká odjinud

Dívenka náramně vážná
na ulice dávné, z dětství známé
za mnou chodí do sna:
Cos mi to provedla se životem?, ptá se.

Nevím, co na to říci. Já jen vím,
že stojím na chodníku, na druhé straně
kam se ta dívenka za mnou nedostane.

Něco jí brání v tom, zdá se:
Ticho tu klade svůj obezřelý stín
a náhlý závan strachu tyčí mez.

Jednou budu vědět, co jí odpovím.
Třeba zmizí navždy , třeba se rozvzlyká.
Třeba se vzájemně prolneme do sebe
a já se stanu tou, jež se jí zdá:
nějaká, jež neví už, co byla
a jenom na budoucnost vzpomíná.

Ta nějaká se bude nutně ptát
jestli ta druhá už se naučila
odpouštět té, která jsem já.

Kolotoč

V Bukurešti v devadesátých letech
roztočil se zlatý kolotoč.
Město se, ještě celé uplašené,
učilo, plné strachu, radovat.

Já také vířila a přivykala chuti
opojení z té divné závrati,
jež přicházela v rytmu lambady
a Jacksona, pěnila v lahvích Coly.

Svět náhle jiskřil bublinkami Pepsi,
nezbývalo než tančit, rychle, moc,
vystoupat do nebe a zírat odtud
na šedý smutek uprášených střech.

Nezbývalo než kroužit dál a dál,
nořit se do tajemství otáček,
nalézat v sobě skrytý talent k vzletu,
čistou radost z pouhé repetice.

Město se tvářilo jako vždycky
vyhasle, surově a mdle.
Škaredé stavby, přístřešky skryté v stínu,
všechno, jak bylo, jenže vzdálené.

Učila mě ta fata morgana,
že život dál se belhá, jako dívky,
které nechtějí slétnout, seznámit se
se samotou, jež vzniká z opojení.

Dnes nikdo nevozí se a pustne kolotoč,
jen já ho ještě roztáčím v své hlavě,
až do mžiků, v nichž radost, rozkoš rázem
se rozsvítí jak zlatý kolotoč.

Druhá zem

Dítě je druhá zem, do níž se rodíme.
Luis García Montero

Hledám v noci tvou ruku,
ručku, ručičku tvoji,
drobounkou dětskou ručku-talisman,
aby mě zbavila zlých myšlenek .

Na rozbřesk pracovního dne.
Na zkřehlé stíny před svítáním, jež střeží

tak jistý si sám sebou, pořád víc!
a krutý ve svém tichém tkvění,
nezdar, pád,
s neklidným tepem zajatého tvora.
Spíš a usmíváš se.
Čekáš na mne
na světlé straně noci.

A já už nemám strach. Vždyť ty mě chráníš.

Summertime na Ponts des Arts

Když mám dojem, že mě bere proud,
spasí mě saxík tam na Pont des Arts.

Jako ty zámky lásky na mostě zacvaknuté,
mé strachy mě tíží.

Někdo tu zvolna hraje Summertime,
slyším ho z hloubi svého snění.
Je zase léto a ty si jdeš
ty mi jdeš vstříc po Pont des Arts.
Rozpálená a rozcuchaná
jako džez, jako sám džez,
touha mě posedá
a pozvedá mě nad strašidýlka obav.

Nikdo neunikne z dosahu svých snů,
natožpak ze svých písní.

Oblázky na pláži

Na pláži dítě: hledá oblázky.
Vybírá ty krásné: bez poskvrnky
s čistými okraji a lesklým lomem.
Takhle se schováváme vzpomínky
na narozeniny a na oslavy svátků.

Cíleně, jediným mžikem zavrhuje
ty poškrábané, ne dost blyštivé,
ty, co já si schovám : později a kradí.
Holčička netuší ještě, že z nich bude
důvěrná kůže, která noci hladí.

To dítě dřímá ve mně,
stočené v kůži, o níž tak nemá zdání,
až o ní soudí, že je kůží hadí.

S důvěrou zírá na nádherné šutry,
ten lesk, ta zář, ten třpyt,
slunečný příslib toho, čím se zdají být:
dnem bez konce , jenž uniká
všem nočním můrám dětství .
všem nočním můrám dětství.

Brzo přijde noc
jako kámen rozbitý a bez lesku.

Mrtvoly připluly na pláž

Takový tam byl klid: pokojné moře,
děti s hračkami,
a plavci zasnění a vnoření
do azurové lenošnosti léta,
a vlny šplouchající pozvolna
toulavé zvěsti z dálných bloudění.

Těla se vynořila náhle:
útržky mrtvého masa rozkládající se
uprostřed dřímot , dobrodružnou silou,
již slibovalo moře.

Všichni je obklopili:
děti s hračkami, plavci
policisté a plavčíci , pohánění
zbytečnou snahou něco podniknout.

Chlapeček se dotkl těla.
Pak začal plakat.
Je to poprvé, ještě nepotkal smrt,
říkala matka, když ho odváděla.
Svým pláčem nakazil ostatní děti,
maličký chórek řecké tragedie.

Černá těla, zářící zdravím jak moře,
už bez vin, bez hybris, teď jeví se nám
jako oběti nekalých rituálů.

Mimoděk se pláž stává oltářem.
Jenomže: Kdo se chopí obětního nože?

Dům básně

Ráda bych, abys bydlelo v tomhle domě,
jako sídlíš v mém lůně,
které ti bude příbytkem a domem.

Tvá matka
ve všech jazycích, jimiž mluví,
má cizí přízvuk
a také ví,
že ve všech přístřeších vždy nějak táhne a fouká
a křehkost dodává sílu.

Rozžíhám pro tebe tenhle dům básně.
Kéž v zimách, jež tě čekají,
tě chrání a kéž hřeje.

Staré tango

Když všechno skončí,
zítřek se vrátí,
s troufalostí, kterou má jen tango.

Vláčí za sebou nohy
jak špatný tanečník,
ztrácí krok a vypadává z rytmu.

Záplava zcela nepotřebných věcí,
zkalený příval věčných odříkání
lavina vášní v půli přeťatých.

Čekám tu, až se ozve minulost,
se svými přísliby fiktivních životů.
Snad bych pak mohla začít znova
a staré tango zazní zase vlídně.

Opuštěné nádraží

Lavička, hodiny a trocha býlí.
Křiklavé graffiti.
Ptáci někde v dálce.

To místo je mimo čas a nikdo na nikoho
na téhle lavičce nečeká, však všude
tu ve všem čeká samo čekání.

Vlak nestaví ,
a obraz trvá sotva půl vteřiny.
Což stačí k pochopení,
že co nás čeká na sklonku účtování
bude navždy opuštěné nádraží.

Carrusel

Visor, 2016, XIV Premio Emilio Alarcos. Ioana Gruia

Alguien al otro lado

Una niña muy seria,
en la antigua avenida de mi infancia,
me visita en los sueños.
¿Qué has hecho de mi vida?, me pregunta.

No sé qué responderle. Sólo sé
que estoy al otro lado de la calle,
que la niña no logrará alcanzarme.

Algo lo impedirá:
la cautelosa sombra del silencio,
o la frontera súbita del miedo.

Algún día sabré qué responderle.
Tal vez no vuelva nunca, tal vez llore.
Tal vez nos convirtamos en pasaje,
y yo seré su sueño:
alguien que no recuerda su pasado,
con la memoria sólo del futuro.

Alguien que necesitará saber
si ha aprendido ya
a perdonarme.

Carrusel

En los años noventa construyeron
el carrusel dorado en Bucarest.
La ciudad aprendía a divertirse,
tímida y desconfiada todavía.

Yo también aprendí en el tiovivo
la embriaguez de un vértigo extranjero.
Llegaba a ritmo de lambada y Jackson,
de botellas de Coca-Cola y Pepsi.

Un mundo chispeante comenzaba
y había que bailarlo muy deprisa.
Subir al cielo rápido, mirarlo
en la tristeza gris de los tejados.

No podía parar de dar más vueltas.
Como si descubriera algún secreto,
algún oculto don en la subida,
pura repetición de la alegría.

La ciudad se veía como siempre,
en tonos apagados y brutales.
Inmuebles feos, sombras con abrigos,
todo seguía igual, pero lejano.

Aprendí así las formas de espejismo
que la vida mantiene agazapadas,
como niñas que no quieren bajar,
saber de la embriaguez el desamparo.

Hoy no va nadie al carrusel, ya viejo,
pero yo me imagino aún sus giros.
Y mis instantes de alegría intensa
relumbran como el carrusel dorado.

Summertime en el Pont des Arts

Cuando sueño que voy a la deriva,
el saxo me rescata allá en el Pont des Arts.

Igual que esos candados de amor que hay en el puente,
tiran de mí los miedos hacia abajo.

Alguien toca despacio Summertime,
lo oigo desde el fondo de mi sueño.
Es verano otra vez y tú caminas
a mi encuentro en el Pont des Arts.
Enroscado y caliente,
como un aire de jazz,
el deseo me asalta,
me arquea por encima de los miedos.

Nadie escapa a sus sueños,
tampoco a sus canciones.

Piedras en la playa

La niña busca piedras en la playa.
Escoge las mejores: sin roturas,
con los bordes intactos y pulidas.
Igual que se rescatan los recuerdos
en los aniversarios y en las fiestas.

Concentrada, desecha de un vistazo
piedras sin mucho brillo, piedras rotas,
que yo recojo luego a escondidas.
Aunque ella no lo sepa todavía,
serán su piel más íntima y nocturna.

La niña duerme en mí,
envuelta en esa piel que siempre ignora,
que se imagina en vano de serpiente.

Mira confiada las hermosas piedras,
se agarra a su fulgor,
al destello solar de su promesa:
un día inacabable, rehuyendo
todas las pesadillas de la infancia.

Pronto caerá la noche,
como una piedra rota y ya sin brillo.

Estación abandonada

Un banco, un reloj, hierbajos.
Un grafitti estridente.
Pájaros a lo lejos.

Se trata de un lugar fuera del tiempo.
Ya nadie espera a nadie en ese banco,
pero la espera existe en cada objeto.

El tren no se detiene,
la imagen dura sólo unos segundos.
Lo suficiente para comprender
que lo que nos espera a fin de cuentas
es siempre una estación abandonada.

Cadáveres llegaron a la playa

Cadáveres llegaron a la playa.

Todo estaba tranquilo: el mar en calma,
los niños con juguetes,
los bañistas absortos en sus sueños,
en la pereza azul de los veranos,
en el golpe apacible de las olas,
en su rumor de vagas lejanías.

Los cuerpos irrumpieron de repente:
trozos de carne muerta, descompuesta
en medio del sopor, de la aventura
que prometía el mar.

Los rodearon todos:
los niños con juguetes, los bañistas,
policías y médicos movidos
por un afán inútil de hacer algo.

Un niño tocó un cuerpo.
Luego empezó a llorar.
Es la primera vez que ve la muerte,
dijo su madre mientras lo alejaba.
Su llanto contagió a los otros niños,
pequeño coro de tragedia griega.

Negros, lustrosos como el mar, los cuerpos
sin culpa y ya sin hybris, hoy parecen
las víctimas de un turbio sacrificio.

Y es la playa un altar improvisado.
Pero, ¿quién ofició la ceremonia?

Viejos tangos

Cuando todo acabó
volvió el futuro,
con el desgarro de los viejos tangos.

Arrastrando sus pasos
como un bailarín torpe,
llegaba a la deriva y a destiempo.

Una riada de cosas inservibles,
una corriente turbia de renuncias,
un aguacero de pasiones truncas.

Aguardo la llegada del pasado,
con sus ficticias vidas prometidas.
Así tal vez pueda recomenzar
con la dulzura de los viejos tangos.

La casa poema

Me gustaría que habitaras este poema
como habitas mi vientre,
que fuera para ti una casa.

Que la poesía fuera tu refugio.

Tu madre
habla todas las lenguas
con acento extranjero
y sabe
que siempre hay algo de intemperie en los refugios,
una fragilidad que te hará fuerte.

Enciendo para ti la casa poema.
En los inviernos que conocerás,
ojalá te proteja y te caliente.

El segundo país

Un hijo es el segundo país donde nacemos.
Luis García Montero

Busco tu mano en la noche,
tu minúscula mano,
tu mano de bebé, talismán mío,
para escapar de oscuros pensamientos.

Del alba de los días laborables.
De la aterida sombra de su ausencia.
De los pliegues nocturnos donde aguarda,
cada vez más seguro de sí mismo,
cruel en su mansedumbre,
el fracaso,
con su inquieto latir de animal preso.

Tú sonríes dormida.
Me esperas
del lado luminoso de la noche.

Y ya no tengo miedo. Me proteges.

Hlasujte / Vote
Tvorba webových stránek: Webklient