Roman Ráž

Prozaik a scenárista vstupoval do literatury právě publikováním veršů na stránkách časopisů Dokořán, Host do domu, Nový život či Tvář. Svazek veršů Pomačkané město je autorovým knižním básnickým debutem. Tvoří jej básně, které na počátku 60. let pod tímto názvem díky Milanu Uhdemu a Radimu Vašinkovi s úspěchem inscenovalo legendární brněnské divadlo poezie X-59. Rážovy básně z let 1953-1961 svědčí o pocitu jeho generace v těžké době reálného socialismu (ještě bez pokusu o „lidskou tvář“), kdy se bránila útěkem do intimity pocitů lítosti a zklamání nad netečností a lhostejností příliš „rozumných“ lidí ve městě, které bylo tak zdeformované, tak pomačkané…

S v o b o d a

Vyšel jsem do ulic,
abych potkal Svobodu,
když o ní teď každý mluví.
Rozhlížel jsem se po chodnících
i po náměstí,
zda ji nespatřím,
prostě jsem nevěděl,
kterým směrem se vydat,
abych na ni narazil.

Pak jsem uviděl na rohu
havarované auto,
objalo kandelábr,
který se do něj vklínil,
z okénka vykukovala ženská hlava,
kolem ní postávalo mnoho čumilů,
pod ní louže krve.

Chvíli trvalo, než mi došlo,
že krev patří ke Svobodě.
Bez ní se ani Svoboda neobejde.
Přišlo mi líto té ženy,
že havarovala zrovna teď a tady.
Zřejmě autu selhaly brzdy,
ano, tak nějak to mohlo být.
Nebo byla jen nepozorná
a někdo na ni naléhal,
aby si pospíšila,
jistě měla i tak veliké zpoždění
a proto chtěla jet rychleji,
aby byla ještě více svobodná,
zkrátka svobodnější.
Prostě spěchala
nadšeně k svobodě,
krvi a smrti.

Nevěděl jsem, co udělat.
Nechtělo se mi už bloudit a hledat
Svobodu, která se tak nebezpečně proměňuje,
a tak jsem postával spolu s ostatními
kolem té, která ji zřejmě nenašla.
Stál jsem tam a hleděl,
dokud do mě nevrazily
dvě holky v džínách,
spěchaly kolem a nejspíš nevěděly,
co se tady stalo.

Ta menší se na mě obořila,
kam čumíš, chomoute,
nechtěl bys zabrat rovnou celej chodník?
Rychle jsem uskočil,
nerad komukoliv a čemukoliv překážím,
byly už kousek ode mě,
slyšel jsem ještě tu větší,
smála se a vykřikovala,
všichni jsou úplně blbí,
myslí si, že když je ta Svoboda,
můžou všude překážet.
Spěchaly dál,
vůbec si nevšimly krve na ulici,
ani jiných znamení Svobody,
o kterou svou lehkovážností tak nepozorně přišly.