Gillian Bickley se narodila v Anglii a žije v Hongkongu (ale předtím také v Nigérii, v Západní Africe a na Novém Zélandu). Celý život učila anglické literatuře na universitách. Vydala pět sbírek veršů a je nepominutelnou osobností, bez níž by už Hongkong nebyl ani trochu britský. Zabývá se speciálně historií Hongkpngu v 19.století. Se svým manželem Vernerem Bickley založila International Proverse Prize pro nepublikovaná literární díla a International Poetry Prize pro jednotlivé básnické skladby.
“Básně, které píšu jsou reakcí na lidi a spolutvory (bráno z biblické perspektivy, tedy včetně savců, ptáků, stromů a rostlin) a na eschatologické koncepty přežití. Občas také píšu o svých zkušenostech, pocitech a náladách. Cíleně se vyjadřuji co nejprostěji, protože se domnívám, že to, co píšu, snad v čtenáři vzbudí odezvu či rozšíří hranice toho, co už zná ze svého života a zkušenosti.”
Gillian Bickley wurde in England geboren und lebt in Hongkong (zuvor jedoch auch in Nigeria, Westafrika und Neuseeland). Sie hat ihr ganzes Leben lang englische Literatur an Universitäten unterrichtet. Sie hat fünf Gedichtsammlungen veröffentlicht und ist eine unverzichtbare Figur, ohne die Hongkong kein bisschen britisch mehr wäre. Sie ist auf die Geschichte von Hongkong im 19. Jahrhundert spezialisiert. Zusammen mit ihrem Ehemann Verner Bickley gründete sie den International Proverse Prize für unveröffentlichte literarische Werke und den International Poetry Prize für einzelne poetische Kompositionen.
„Die Gedichte, die ich schreibe, sind eine Reaktion auf Menschen und Mitgeschöpfe (aus biblischer Sicht, einschließlich Säugetiere, Vögel, Bäume und Pflanzen) und auf eschatologische Überlebenskonzepte. Manchmal schreibe ich auch über meine Erfahrungen, Gefühle und Stimmungen. Ich drücke mich zielgerichtet so einfach wie möglich aus, weil ich glaube, dass das, was ich schreibe, beim Leser vielleicht eine Reaktion hervorruft oder die Grenzen dessen erweitert, was er bereits aus seinem Leben und seiner Erfahrung weiß.“
Flower De Lune
Slender as a
single chrysanthemum
petal,
the new moon
lies on her back,
anticipating
the roundness
that will come.
Floare de Lună
Mlădie precum
Burlaca petală
De crizantemă
Luna nouă
Se întinde pe spate,
Prevestind
Rotunjimea
Ce va să vină.
Kvete luna
Útlá jak jediný
okvětní plátek
chrysantémy
novorozená luna
na zádíčkách
předjímá
okrouhlost
která přijde.
Flower Show
The human flowers –
So much more beautiful
Than what they’ve come to see!
Groups of old people
willingly keeping formation at first
soon dare to grasp back individuality
which even the massed pansies, marigolds and petunias have
if you look closely.
Children willingly tagging along.
A field day for photographers of course;
but even we are forced to select,
discriminate. — Too much plenitude,
beauty, creativity – life
internalize all in our cameras
or even our thoughts.
The challenged are here in droves.
If they look closely at the flowers,
There is comfort there. — Difficult to find
perfect specimens! — All are faded,
wilting, damaged to a degree.
Only taken together, do they seem perfect.
Totalitarian states, doubtless
See things the same way.
Expoziție de flori
Flori omenești –
Cu mult mai frumoase
Decât cele pe care ei au venit să le vadă!
Grupuri de oameni în vârstă
La început se țin de bună-voie laolaltă,
Dar curând îndrăznesc să aleagă din nou
Individualitatea
Pe care până și panseluțele,
Gălbenelele și petuniile, deși laolaltă, o au
Dacă te uiți cu luare-aminte,
Copiii vin de bunăvoie împreună cu ei.
O zi minunată pentru fotografi, desigur;
Dar chiar și noi suntem nevoiți să alegem,
Să osebim. Prea multă abundență,
Frumusețe, creativitatea – viață – pentru
A putea fi cuprinse în aparatele noastre foto
Sau chiar în gândurile noastre.
Aici au venit mulți indivizi cu handicap.
Când privesc cu luare-aminte florile,
Ei află alinare in lucrul acesta. E greu de găsit
Exemplare perfect! Toate sunt ofilite,
Fanate, imperfecte într-un anumit fel. Doar
Luate împreună ele par fără cusur.
Statele totalitare, neîndoios
Văd lucrurile tot la fel.
Výstava květin
Lidské květy –
o tolik krásnější
než ty, za kterými sem
přišly!
Skupinka starců
se nejdřív drží ukázněně v
houfu
brzy si však troufne urvat
kus osobitosti,
té, kterou mají i
macešky, afrikánky a petúnie
když se kouknete zblízka.
Děti se ochotně honí.
Fotografové se pilně činí,
jasně,
I tak se ale výběru
nevyhneme,
lišit je třeba.- Přílišná
hojnost – to krása, tvořivost – život –
zachytit všechno v pasti
objektivů
nebo dokonce v mysli.
Postižení jsou tu v
zástupech.
Kdo zadívá se zblízka na
květiny,
nalezne útěchu. – Těžko
totiž najde
dokonalý kus! – Všechny
jsou zvadlé, pomačkané, tak či tak
vadné. Pouze takhle dohromady se zdají
dokonalé.
Totalitní státy, bezpochyby
to vidí taky tak.
Knowing Her
You sew them in
when they go into the nursing home.
And then
you remove them
when their last earthly garment is discarded
with them.
But this last time,
I – her only daughter, only child;
herself an only child,
widow of an only son –
let it be,
clearly sewn and shown on the manufacturer’s label.
Then the people who sort it,
look at it, try it,
buy it and wear it,
will see her name,
and wonder what she was like,
the person who wore this before.
And someone else will then know her name.
Znát její jméno
Našívali jste je
když šli do ústavu
A pak
je odstraníte,
když jejich poslední
pozemský úbor
s nimi podlehne zkáze.
Ale já, tehdy naposled,
– jediná dcera, jediné dítě
jedináčka
vdovy po jediném synu –
je tu nechám
Čistě našité a opatřené
známkou výrobce
Pak lidé, kteří si je vyberou, pohlédnou na ně, zkusí si je
koupí si je a budou je nosit,
uvidí její jméno
a řeknou si jaká asi byla
ta, co to před nimi nosila
A ještě někdo bude znát její
jméno
Intimates
The strip of grass,
dividing the airport road,
had enough to offer a meal to a cow;
And there was the cow, grazing;
And at her side, squatting down
intimately and familiarly,
was her owner,
his stick across his knees,
close to her,
looking at her,
talking to her:
“Now, Daisy,
You fill yourself up; you make a good meal.
I’ll just squat here,
next to you,
keeping you company,
till you’re done.”
It was exciting to see
such familiarity between man and beast;
the good relations we ought to have;
that we remember from our childhoods past
or the childhoods we should have had, but never did;
and that our futures never can retrieve.
And we traveling people, flying here and there,
in and out of countries, watching news on television
of the species that are dangerously close to death,
Is there anything we do but regret? Will we change
one iota of what we do, day by day, to mitigate
the causes, accumulating towards such a loss?
“As flies to wanton boys are we to the gods;
They kill us for their sport.” So Shakespeare wrote:
the human species acts thus too. Maybe
we cannot escape our own extinction
in due course — “Those whom the gods
wish to destroy, they first make mad.” — but until then, let us act like gods
ourselves; and save those species that we can.
Intimi
Petecul de iarbă,
Care despică șoseaua aeroportului,
Era de ajuns pentru a oferi o masă unei ciori;
Iar acolo era vaca, păscând;
Și, lângă ea, aplecat,
Intim și familiar,
Era stăpânul ei,
Cu bâta pe genunchi,
Aproape de ea, privind-o,
Vorbindu-i:
„Ascultă Daisy,
Tu mănâncă acum; îndoapă-te.
Eu doar voi sta pe vine aici,
Lângă tine,
Ținându-ți de urât,
Până când o să te saturi.”
Era interesant să vezi
O asemenea apropriere
Între om și animal;
Buna relație care ar trebui să existe;
Pe care ni-o amintim din trecut copilăriilor noastre –
Sau al celor pe care ar fi trebuit să le avem și nu le-am avut –
Și pe care viitorul nu ni-l va putea deloc înapoia.
Iar noi, oamenii, călători, zburând de colo-colo,
Intrând și ieșind din atâtea țări,
Uitându-ne la știrile de la televizor
Facem ceva în afară de a regreta
Pentru speciile pe cale de dispariție?
Vom schimba noi măcar o iotă din ceea ce facem,
Zi de zi, pentru a stopa cauzele,
Care, adunându-se, duc la o astfel de pierdere?
„Cum sunt muștele pentru băieții zurbagii,
așa suntem noi pentru zei;
Ei ne ucid ca să se amuze.” Așa scria Shakespeare.
La fel se comportă și specia omenească.
Poate că noi nu putem scăpa de propria noastră pieire
La momentul sortit. – „Pe cei pe care zeii
Vor să-i distrugă, mai întâi îi vor împinge la nebunie.” –
Dar, până atunci, hai să ne purtăm precum zeii
Și să salvăm acele specii pe care le putem salva.
Důvěrnost
Zatravněný pás
mezi jízdními pruhy z letiště.
Trávy dost na to, aby se
napásla kráva.
A byla tam kráva a ta se
pásla.
Po jejím boku, na bobku
přikrčený,
důvěrně, po domácku,
majite krávy,
klacek přes kolena
těsně u ní,
hleděl na ni
mluvil na ni:
“No tak, Daisy,
jen si dej, holka, pořádně se
pas
já tu budu s tebou,
vedle tebe,
budeme tu spolu
než se napaseš.”
Bylo to docela vzrůšo,
člověk a zvíře v takovém
svazku;
tak dobré vztahy bychom
chtěli;
když vzpomínáme na naše
dětství,
nebo na dětství, které jsme
měli mít, ale neměli,
a to, co přijde, už to
nenahradí.
A tak jsme na cestách, lítáme
sem a tam,
dovnitř a ven . Když
sledujeme zprávy
o druzích nebezpečně
blížících se k smrti,
zbývá nám něco jiného než
lítost? Změníme
jediný puntík, abychom
zpomalili
ten příval případů,
propadajících zkáze?
“ Jak mouchy zpupným
klukům jevíme se bohům
zabíjejí nás z legrace.” Tak
Shakespeare psal:
Lidský rod jedná stejně.
Možná
už neunikne vlastnímu
vyhlazení
až přijde čas. “Ti, které
bozi
vyhladit touží, dřív stihnou
šílenstvím.”
Než na to dojde, jednejme
jako bozi
my sami; a zachraňme, co můžem.
The Flute-player: Sweet and Low
The sweetness of his well-played tune
was lovely to hear. Lovely to see
was his seriousness. He sits low
on the ground; here, where we pass
thoughtlessly, wordlessly, ignoringly, by.
But he has worked, sometimes,
as hard for mastery – musical, I mean –
as those we applaud from green plush seats,
comfortable, expensively bought;
calling for encore after encore,
from the high stages, where not only talent has put them.
His person is unobtrusive. He holds out
no hat or cup for alms. He offers none
of us his story, set out in pleading words,
begging our love.
He gives us what he has, without our asking for it.
Thank him for his gift.
But when you put a coin carefully down,
to nestle where his flute sleeps at night,
thank him with a smile
and some respectful words of praise.
He is an artist too and has his quiet pride.
Cântărețul la Flaut: Cald și grav
Dulceața cântecului său bine interpretată
Era o plăcere să o auzi. Era o plăcere să-i vezi
Seriozitatea. El ședea jos
Pe pământ; aici, unde noi trecem pe lângă el
Lipsiți de gânduri, de cuvinte, neluându-l în seamă.
Dar el a muncit, uneori,
La fel de mult pentru meșteșug – mă refer la cel muzical –
Noi aplaudăm din scaunele din pluș verde,
Confortabile, scumpe;
Ce rând bis,
De pe scenele renumite unde se-ajunge
nu doar datorită talentului.
Acest ins era cu totul discret. El nu întindea
Nici pălăria, nici vreun pahar pentru mărunțiș. El nu-i oferea
Niciunuia dintre noi povestea-i spusă înduioșător,
Cerșindu-ne dragostea.
El ne oferă ceea ce are, fără ca noi să i-o cerem.
Mulțumiți-i pentru darul acesta.
Dar când îi puneți grijuliu o monedă
Să se cuibărească acolo unde, noaptea, flautu-i doarme,
Mulțumiți-i c-un zâmbet
Și cu niște laude pline de respect.
El este totuși artist, cu tăcuta-i mândrie.
Hráč na flétnu: Něžně a tiše
Ten sladký nápěv hrál,
radost ho poslouchat. A
milý na pohled
byl jeho vážný vzhled. Teď
tu sedí
na zemi, unašich nohou;
míjejí ho
mimochodem, nevšímavě,
beze slova.
Ale on vydřel svoje
mistrovství
svou muzikálnost, to mám
na mysli –
stejně tvrdě jako ti, jimž
tleskáme z křesel
zelených , plyšových a
zaplacených draze;
volání bus a a bravo a přidat
se snáší z výšek, kam
nevynáší jen talent.
Je věru nenápadný. Nesbírá
almužny do čepice. Nenutí
nám svůj příběh, nežaluje si
slovy,
neprosí o naši přízeň.
Co má, to dává, nečeká, až
si řeknem.
Za ten dar díky!
Když uvážlivě upustíte
minci
do hnízda, v kterém, spává
jeho flétna
přidejte úsměv
a vážné slovo chvály.
Je také umělec a má svou tichou hrdost.
Seen in Shanghai
In this current of – some separate,
some loosely grouped – pedestrians,
they make an eye-catching,
throat-catching couple:
the diffident, self-effacing mother,
with downcast eyes,
finding unbearable our curiosity,
maybe also, fearing our contempt;
son with straight-ahead glance,
proud of his achievements.
She holds his hand,
but I think he thinks
he’s holding hers.
A Down’s syndrome child
rarely makes thirty birthdays,
so books say. But he looks older.
Of course she loves him.
But her careful love
has multiplied her cares.
Prolonging his affectionate life,
she prolongs the death
of personal life
his birth inevitably
brought her;
beyond what mothers
usually endure.
If – no, when – he leaves her,
will her memories of him
and consciousness
she did all well –
her very best and more –
be strong enough
to help her hatch
out of the chrysalis
she shut herself inside;
cocooned from our interest,
cocooning him
from too much knowledge
of himself?
Will her own butterfly
unfold its wings then;
at last take to the vivid air?
Viděno v Šanghaji
V tom valivém proudu
– někdo sám
někteří v celých
houfech – chodců, pěších,
ti dva přitáhnou
pohled
a čímsi stisknou
hrdlo:
Matka je plachá, v
sobě zavinutá
sklopené oči,
jsme dotěrní, jen
obtížně to snáší,
možná se také bojí
pohrdání.
Syn, ten se dere
vpřed a hledí přímo vzhůru,
hrdý na to, co je.
Drží ho za ruku, ale
já myslím, že on
myslí
že to on drží ji.
Děti s Downovým
syndromem
se jen zřídka
dožívají třiceti,
jak v knihách
psáno.. Jemu však bude víc.
Jasně, že ho má
ráda!
Pečuje o něho a její
ochranná láska
násobí její břímě.
Miluje ho a odkládá
mu smrt
a prodlužuje svou
smrt všeho, co kdy
byla,
a co přestala být,
když na svět přišel
on;
naložil na ni víc,
než běžně nesou
matky.
Když – ne jestli, ale
až – ji opustí,
budou vzpomínky
na něj
a vědomí
že všechno dělala
dobře
nejlíp jak mohla a
líp –
budou dost silné,
aby se vyklubala
z toho smotku v kterém je
zakuklená;
ta pro nás
nedostupná,
ta, která nedopustí
aby se o sobě
dozvěděl
o sobě příliš
mnoho?
Co její vlastní
motýl?
Rozvine potom
křídla,
ucítí závan
vzduchu?
Nejnovější diskuze a komentáře